
Její hudební začátky jsou spjaty s minisborečkem Broučci a především pak s Pražským dětským sborem pod vedením Čestmíra Staška. Ačkoliv začínala jako alt, od svého příchodu do Mikrochoru (sbor pro odrostlé PDSáky) se usídlila v
sopránu a ten se stal už nastálo jejím domovským hlasem. Během let prošla několika dalšími sbory (sbor gymnázia Zborovská, renesanční sbor Víceméně v tónině, liberecké Cum Decore, vokální skupina Five to Six) a zkusila si to i s mikrofonem v kapele La Personne. Devět let vedla sbor Kratochvíle, který založil její spolužák Milan Kratochvíl. Vzhledem k rodinným povinnostem se v posledních letech musela (ač nerada) některých aktivit vzdát. V současné době ji můžete kromě Oktetu slyšet ještě v celorepublikovém sboru Bohemiachor, v Collegiu 419, které se specializuje na hudbu 16. -18. století, a v různých komornějších projektech, většinou spjatých právě se starou hudbou. Profesně se zatím neubírá směrem vystudovaných škol (evropská studia a učitelství angličtiny a hudební výchovy), ale spíše se po rodičovské dovolené chystá vrátit do oblasti HR, ve které při školách dlouho pracovala. Rodinné a pěvecké radosti zabírají Sylvě téměř veškerý volný čas. Ten zbylý pak nejraději tráví s přáteli nad šálkem horké čokolády či vínka.

První sborové zkušenosti (kromě rodinného vícehlasého prozpěvování na cestách autem) posbírala v Ústeckém dětském sboru pod vedením manželů Kobrlových. Po odchodu za studii do Prahy bez zpívání dlouho nevydržela a postupně se na delší či kratší dobu stala členkou sborů Kratochvíle, Bohemiachor, Víceméně v tónině, Kakofon, Crashendo… Nakonec se jí povedlo infiltrovat i Oktet, kam následovala svou sestru a svého muže. Odjakživa zpívala
sopránové party a nejinak je tomu i v Oktetu. Je známá jako notorický prudič sbormistrů, kdy neustále upozorňuje na rytmické a intonační chyby, což asi pramení z její lásky k matematice. Tu využívá také ve své pracovní kariéře – působí totiž ve firmě zabývající se vývojem a použitím geografických informačních systémů. Aktuálním „zaměstnáním“ je však nyní rodičovská dovolená s dětmi Ondrou a dvojčaty Honzíkem a Kubíkem. Dalším jejím zájmem (nyní trochu opomíjeným) je genealogie.

Už jako malá prý byla zdálky dobře slyšet, když ji rodiče dávali spát do kočárku na balkon. Řev později vyměnila za zpěv a u toho už zůstala. Od devíti let navštěvovala dětský pěvecký sbor Mládí pod vedením prof. Stanislava Pecháčka, spoustu krásných let strávila v gymnaziálním sboru Libora Sládka Besharmonie, v celorepublikovém sboru Bohemiachor a něco málo zkušeností nasbírala i v kapelách Jazzika a Deepers. Doma má dva malé kluky a manžela novináře. Po mateřské dovolené začala pracovat pro Kurzy pro radost, kde má na starosti především práci s texty. Má ráda dobrou hudbu, jídlo a pití a otevřené lidi. V Oktetu je od samého začátku, pohybuje se
mezi sopránem a altem (tíhne tedy spíše dolů) a patří ke členům, na něž se ostatní vytahují (samozřejmě jen svou výškou!).

Na sborových soustředěních trávila víkendy už v předškolním věku, protože maminka, babička i děda zpívali ve sboru u pana Brožka. Nebylo tedy divu, že v první třídě nastoupila spolu se sestrou do Ústeckého dětského sboru, vedeného charismatickým profesorem Kobrlem. Tvrdohlavě trvala na tom, že bude s Barunkou zpívat soprán, ačkoli její hlas zněl mnohem lépe v polohách o dost nižších. Zpívání ve sboru si i přesto zamilovala a brzy pochopila, že tam jde o mnohem více než jen o provozování vícehlasé hudby. Gymnaziální sbor Gauneramus, vedený spíše kamarádem než učitelem Vladimírem Saskou, jí pak odhalil nesčetné radosti sborů smíšených a definitivně tak určil její největší životní hobby. Studium překladatelství ji po maturitě odvedlo z rodného Ústí nad Labem do Prahy, kde ji brzy díky sestře lapila chapadla sboru Kratochvíle, který vedla Sylva Kroupová. A právě setkání s touto zpěvačkou a sbormistryní se jí stalo osudným – Sylva ji nejprve u sebe ubytovala a brzy na to i přivedla (původně jako záskok) do Oktetu. Tam se na dlouho stala nejen nejmenším členem, ale také již natrvalo
altem. Nic na tom nezměnilo ani doporučení laskavé učitelky zpěvu Pavly Fendrichové, aby se vrátila do sopránu, takže altové party si zazpívala postupně ještě v řadě dalších sborů: v renesančním Víceméně v tónině, Collegiu 419, v ženském sboru Chrpy či obligátním Bohemiachoru.

Alice je žena mnoha tváří a dovedností. Naučí vás francouzsky, udělá vám korekturu vašich textů (někdy i tehdy, když si o to neřeknete ), naprogramuje vám webové stránky, nafotí vaši svatbu (a nejen tu), ráda s vámi posedí u dobrého jídla, vezme vás na výstavu, okouzlí vás svým hlasem v nějakém francouzském šansonu, a když si její původní jméno zadáte do googlu, najdete nabídky knihkupectví s její sbírkou poezie. Ano, tohle všechno je Alice. Z její tvorby si můžete poslechnout například text, který napsala k písni
Letní (od bývalé kapely našich přátel – Deepers).
Radek Charvát
Oktet zpovídá Ráďu
Oktet: Takže, Radku, co děláš, když zrovna pilně necvičíš oktetí repertoár?
Radek: Ehm… vyrábím si k oktetímu repertoáru midi, abych se ty noty byl následně schopen naučit?
O: A nějaké aktivity s Oktetem nesouvisející?
R: Vyrábím si midi k repertoáru dalších dvou sborů, abych se ty noty byl schopen naučit, a říkám si, co jsem to jen udělal, že jsem propadl pokušení vrhnout se na tolik hudebních aktivit zaráz. Ale když vono je to zpívání takový hezký…
O: A co tě baví krom hudby?
R: Třeba focení. Vždycky jsem měl blízko k výtvarnému umění; když jsem si v pubertě začal brnkat na kytaru, utnul jsem rázem své kreslicí aktivity, kterým jsem se věnoval dlouhá léta (takže se ze mě nestal druhý Salvador Dalí, jak jsem měl do té doby v plánu), ale láska k umění mi zůstala. V současné době často žasnu, co a jak jsou lidi schopní vyfotit…
O: Oblíbený nápoj či pokrm?
R: Jablečný mošt!!! Nejlepší mok ever! A z jídla něco, co nikde neseženete – jahodová roláda mojí babičky a bábovka mojí mámy.
O: Co kinematografie?
R: Miluju třeba Pulp Fiction nebo Limonádového Joea, ze seriálů The Big Bang Theory (na což koukáme se ženou při večeřích už poněkolikáté) nebo severský detektivní seriál Most. Ve volném čase pak hltám všemožné dokumenty o vědě a technice či přírodě (sir David Attenborough na hrad!).
O: Literatura?
R: Mám rád thrillery/sci-fi od Dana Browna či Michaela Crichtona. A Harryho Pottera (v originále, kde si člověk může užít spoustu původních vtípků). A rozličné jazykové hříčky, tedy logicky i rozličné páně Plíhalovy básničky.
O: Na co rád vzpomínáš z dětství/dospívání?
R: Toho by bylo. Třeba na oddílové tábory v indiánském duchu v týpí vprostřed hlubokých hvozdů.

Svoji pěveckou kariéru odstartoval už ve dvou letech songem „Nánoce, Nánoce pchicházejí“, zatímco neúnavně pochodoval kolem dokola obýváku. Brzy následovaly další písně: „Na tom Posileckym mozku“ nebo „Holubí dům“. Díky tomu se za pár let v rodném Mostě dostal na základní školu s rozšířenou hudební výchovou. Tam se právě zakládal nový sbor Korálek, do kterého hned nastoupil a pokračoval ještě řadu let i v době, kdy už měl základní vzdělání úspěšně za sebou. Kromě Korálku byl během střední školy zároveň členem dalších dvou mosteckých sborů. Po přestěhování do Prahy působil také např. v plzeňském (sic!) sboru Canticorum či pražské a cappella skupině Intonic. Dnes je tomu – co do množství hudebních těles – nejinak. Ve znovuožívajícím Oktetu nastoupil do barytonu a tentýž hlas zpívá také v mužského sboru Ch-tdž! Naopak v mužském příležitostném triu Mtertan Brdzola!, které se specializuje výhradně na gruzínskou vokální lidovou hudbu, si zkouší různé hlasové polohy a prostor pro pěvecké experimentování má také v (dosud bezejmenné) amatérské rockové kapele, kterou docela náhodou potkal v nové kanceláři. Mimo zpěv se od svých zhruba 7 let věnuje programování, což mu kupodivu vydrželo dosud a posledních 15 let ho to i živí.

Venda je Liberečák tělem i duší, v současnosti ho ale nejčastěji zastihnete v Praze, kde studuje. Vedle našich koncertů ho můžete potkat na lezecké stěně nebo v zimě někde na běžkách v Jizerkách.
Poprvé zapěl ve sboru na libereckém gymplu a později měl příležitost seznámit se s gregoriánským chorálem a starou hudbou.
Po delší pěvecké pauze byl pozván do Oktetu, aby vyplnil díru po chybějícím basu, a je za to prý moc rád. 😉
Míra je náruživý vandrák a milovník přírody, do níž chodí zásadně ozbrojen geologickým kladívkem. Donedávna se živil jako učitel na základní škole, což na něm nemohlo nezanechat trvalé následky. Je-li to možné, projevuje se veskrze samotářsky a tiše.
Zpěv jest pro něj zásadním vyjadřovacím prostředkem, do nějž vkládá maximum emocí, pročež místy zapomíná texty. Naštěstí jich v basu mnoho nezpivá. Na sólový part čeká..
Nejraději hraje a zpívá bluesové spirituály, bluegrass, písničky Osvobozeného divadla či Jiřího Šlitra. V autě ladí Vltavu, energii mu dodávají desky Jamese Browna, Rolling Stones a Nine Inch Nails, a když je mu nejhůř, nacpe dýmku a u sklenky sherry poslouchá třeba Michala Prokopa.
Na Oktetu nejvíce obdivuje všechny zpěvačky!

Honzík už jako kojenec v letech sedmdesátých vstřebával šedesátkový pop, který mu matka pouštěla u kočárku z pásového magnetofonu, a zřejmě tak nastartovala jeho permanentní závislost na muzice. Coby školák pak propadl hře na klavír v místní Lidové škole umění a tahle láska mu vydržela až do maturity. Při vylétnutí z rodného hnízda se mu klavír do ruksaku nevešel, a tak začal používat skladnější hudební nástroj, tedy hlas. Z masových sborů pomalu přesídlil do těch menších a dlouhá léta se věnoval hlavně staré muzice v souboru Collegium 419. Hlas si zároveň utužoval v hudebně dramatickém spolku Canto Pavly Zumrové a vyzkoušel si tam i několik operetních a operních rolí. Nyní sociální pracovník je vděčný, že i v práci má možnost vést hudební dílnu s klienty. Ve volném čase pomáhá pomocí Szamosiho metody najít zpěvní hlas nezpěvákům a příležitostně si užívá vystupování s Musicou Floreou, Kühnovým smíšeným sborem nebo Madrigalionem. Kouzlu Oktetu podlehl před několika lety a stal se jeho věrným fanouškem. Když dostal šanci připojit s k němu, neváhal ani chvilku. A nelituje.😊