Dnešním dnem jsme doplnili stav oktetího členstva na maximum – do basu přijímáme Vojtu! 🙂

„Další volí ucho!“ , vyklouzlo z úst rodičů po několika marných pokusech ho nadchnout pro hudbu. Jako děťátko totiž kategoricky opovrhoval čímkoliv, co hrálo nebo zpívalo. Pak ale přišly letní prázdniny, kdy shodou okolností zůstal na několik dní doma sám se sestrou, která svědomitě cvičila známou skladbu Pro Elišku. Ze záhadného důvodu náhle nabyl přesvědčení, že se to musí naučit taky. Sestra samozřejmě protestovala, neb taková skladba není pro šestileté ručky. Jenže jeho odhodlání bylo silnější a zanedlouho, po návratu ostatních členů rodiny, potěšil své rodiče milým překvapením…
Od tohoto okamžiku již věděl, že to bude hudba, co naplní jeho život. Začal navštěvovat základní uměleckou školu a zaměřil se na čtyřruční hru. Tátova péče a trpělivost mu otevřely cestu také ke kytaře a kontrabasu. Ke zpívání se dostal až s nástupem na gymnázium díky tamější učitelce hudební výchovy Taťáně Jonasové, od níž dostal pozvání do Komorního sboru Gymnázia Hranice stejně jako jeho vrstevník David Križan. Dva mladí kluci se zhlédli ve společném hraní na kytaru, až z toho vzešlo kytarové duo LiThr přetrvávající dodnes. Zde, stejně jako ve sboru, jeho jemný sametový bas domalovával barvu zvuku, ale neumožňoval sólové vystupování. Až vržen do víru velkoměsta a vysokoškolského života na koleji byl nucen postavit se na vlastní nohy a stát se plnohodnotným zpívajícím kytaristou. V Praze působil ve školním sboru Sebranka, alikvotním sboru Spektrum a působí v celorepublikovém tělese Bohemiachor. Nyní se orientuje na moderní a capella muziku, kterou si (více než) užívá v uskupeních Intonic a Oktet.

Přichází posila do altu – Irča 🙂

Za její první návštěvou ZUŠ v Klášterci nad Ohří nestojí nikdo jiný než rodiče, kteří si nástup do tanečního oddělení podmínili o týden dřívějším sundáním sádry na ruce. Následovala i první hodina klavíru, na které měla zkusit přezpívat Kočka leze dírou od „c1“, aby se zjistilo, jestli má aspoň trošku hudební sluch. Od c1 to neklaplo, takže druhý pokus následoval od malého g. To již dopadlo lépe, a tak byla přijata. Svatou trpělivost s učením not a basového klíče s ní měl tatínek, který první roky u klavíru kontroloval, aby nehrála vše podle poslechu, ale pěkně podle not, a každou chybu hlasitě okomentoval slovem KUŠ! Zájem o zpěv se začal probouzet záhy. První hodina zpěvu však byla zároveň i poslední. Paní učitelka zkonstatovala, že bude lepší, když se zpěvem ještě chvíli počká. A tak čekala až do prváku na vejšce, kdy se ze zvědavosti připletla mezi zakládající členy vokálního uskupení, které po dvou letech formování začalo fungovat pod názvem Všelijak. Díky shodě náhod se ocitla ve vedení, i když nevěděla, která bije a sborový zpěv byl do té doby cizím slovem. Rozhodla se ale, že to zkusí a zkouší doteď. O existenci Oktetu se dozvěděla od Lenky (bývalé Okteťačky), která jí zápočet ze španělštiny zapsala na oktetím koncertě. Od té doby se Irča stala věrným oktetím fanouškem. Ani nepomyslela na to, že by někdy mohla být jeho součástí. Stalo se, a tak ji teď můžete slyšet v altové sekci, kde zvyšuje výškový průměr.